DHTML Menu By Milonic JavaScript

CZ » Spiritualita » Eseje » Jsme souzeni podle lásky »

JSME SOUZENI PODLE LÁSKY

Spravedlnost a Soud Boží

otec John Abberton

Existuje na světě rozumný člověk, který nemá aspoň nějakou představu o spravedlnosti? Mnoho lidí mluví o svých právech. Odkud toto ponětí pochází? Co mi dává myslet si, že mám „práva“? Nejen, že mám nějaká práva, mám také nárok na spravedlnost. Nejen, že lidé mají nějaké chápání spravedlnosti ve vztazích k druhým – k zaměstnavateli, ke spoluobčanům. Všichni máme nějaký smysl pro spravedlnost, když se jedná o to potrestat zločince. Stále jsou ještě lidé, kteří jsou pro trest smrti. V západním světě je většina proti. Každý však věří, že nějaký trest je potřebný.

Když se zeptáme, pro koho je trest nutný, mohli bychom říci, že především pro zločince: jeho nebo její výchova a obnova. Víme, že to nestačí. Když definitivně zapudíme všechny myšlenky na pomstu, když zvítězíme nad svou zlobou a dokonce možná zločinci odpustíme, je stále zapotřebí trest. Proč? Co to je, co nás vede k tomu trestat druhé a v pokoře sami trest přijmout? Když lidé neznají odpověď, instinktivně žádají spravedlnost. Zvláštní je, že když přijdeme k Bohu, má mnoho z nás potíž s božskou spravedlností a zvláště se soudem. Mnozí si myslí, že náboženství je sladší., přijatelnější, bez spravedlnosti a soudu. Bůh je milosrdenství samo, tak jak může být zároveň soudce? Jestliže nám Bůh odpustil, jestliže za nás Ježíš zemřel, jaký tu může být trest? Zcela jistě, pokud jsme spaseni, jsme spaseni a není potřeba soudu. Neříká Bible něco takového?

Mohli bychom říci, že není společnosti bez spravedlnosti. Různé kulturní a náboženské skupiny se však budou vážně mezi sebou dohadovat o tom, co opravdová spravedlnost zahrnuje. Křesťané nesouhlasí s pomstou. Neměli bychom druhého trestat proto, abychom uspokojili svou pýchu nebo jako odpověď na naše zraněné city. Víme ale, že zločin by potrestán být měl. Je pravidlo, které přijímáme, aniž bychom to museli říkat. Víme, že žádná společenost nemůže pokračovat v existenci, aniž by v ní byla nějaká forma spravedlnosti.

Pro nás, abychom přežili v někdy krutém a děsivém světě, musíme mít určitou ochranu, jisté morální parametry a musíme mít určité zákony. Zákony, které jsou narušeny se musí chránit, jinak ztratí svůj význam. Veřejný trest, to je stanovisko o zákonu a společnosti. Když je zločinec potrestán, je téměř jako sluha. To, co on nebo ona musí strpět v důsledku své neposlušnosti vůči zákonu, znovu potvrzuje morální hodnoty společnosti. Je to, pokud to ten zločinec obvykle neví, případ utrpení pro lidi. Není to nevinné utrpení, ale v zásadě není ani sobecké. Zločinci často mluví o „placení své daně společnosti“. Pro každý zločin musí být nějaká forma trestu.

Ctít dobrotu (Oslavit Boha)

Výsledek toho, co se stane, když je zločinec potrestán, je to, že dobro, kterému on nebo ona vzdorovali nebo je odhodili stranou, je pozvednuto. Čím většímu dobru vzdorujeme, tím přísnější by měl být trest. Za touhou po odplatě je odmítnutí dovolit „dobru“, které bylo napadeno (ať už viděno jako naše ego, nebo častěji takové věci jako právo osobního vlastnictví), aby bylo umenšeno. Pomsta je primitivní nutkání, s nímž souvisí uznání hodnoty něčeho nebo někoho. Když je zabit můj bratr, pomsta jsou dvě věci: zaprvé uznání hodnoty života mého bratra a zadruhé – jako vyjádření tohoto a mé prohry, což vyžaduje v náhradu život bratrova vraha.

Pomsta je obvykle spojována s vystupňovanými emocemi, přesto může být velmi klinická a chladnokrevná záležitost, viděna téměř jako svatá povinnost a ten, kdo je stíhaný téměř jako náboženský rituál. U každé pomsty je přítomno velké zlo, zvláště tam, kde jde i o násilí. Vede k nejskrytější formě podplácení a obnáší oslavování ega a pohrdání lidským životem. Nakonec však pomstou nic nezískáme. Příliš často jeden skutek odplaty vede k dalšímu kvůli překroucenému smyslu pro čest. Ve společnostech, kde jsou zachovávány nebezpečně excentrické pohledy na rodinu a osobní „čest“, není trvalý mír, ale atmosféra strachu a zastrašování. Pomsta může začít u nějakého druhu uznání dobra, ale končí v mnohých slzách, mnohé krvi a zničení míru.

Lidé, kteří zastávají uznání trestu smrti, jsou často bráněni, když jsou obviněni, že chtějí odplatu. Někteří argumentují tím, že když zločin byl tak odporný (a jako příklad uvádějí znásilnění a vraždu dítěte), tak je nutné vážné potrestání. Stále je také navrhován argument, že legální poprava slouží jako odstrašující příklad. Není to příliš přesvědčivé: někteří z nejhorších zločinců v historii spáchali sebevraždu. Teorie, že potrestání musí odpovídat míře zločinu, má jistou váhu. Donedávna byl trest smrti jako možnost odsouhlasen učením katolické církve (podle sv. Tomáše Akvinského). První vydání katechismu bylo kritizováno, že toto dovoluje. Papež Jan Pavel II., mluvil následně proti trestu smrti. Není to odpověď. Dobrota života není adekvátně chráněna nebo ctěna svým úmyslným ničením. Smrt není odpovědí na smrt. Smrt je poražena pouze životem, stejně jako odpovědí na smutek je jedině radost a zpustošení války je vyléčeno pouze v míru. Trest nepřináší skutečné ovoce, když je tak ničivý a často tak krutý. Taková odplata nabývá charakteru zoufalství. Vedl někde trest smrti k něčemu jako oslavě lidského života? Tato otázka se zdá být zvláštní, dokonce nevhodná. To je naprostým argumentem proti. Dobro není ctěno, život není oslaven.

A co peklo? Peklo není zcela negativní? K čemu je peklo dobré?

Na začátek, v pekle není nikoho, kdo by tam nechtěl být. Volba je na nás. V neposlední řadě, peklo svědčí o svobodě, kterou nám Pán Bůh dal – o svobodě, kterou nám Bůh nevezme, ani nezruší. Zároveň však můžeme říci, že ten, kdo je v pekle, je tam kvůli Boží svatosti. Je to jako velice jasné světlo, které je horké a mají z něho potěšení ti, kdo jsou „děti světla“, ale oslepuje a bolí ty, kteří si vybrali žít v temnotě. Ti, kteří zemřou v temnotě těžkého hříchu, nemohou snést světlo Boží svatosti. V tomto světle se vlastně tma zdá ještě temnější, protože zlý v nemůže přebývat, a i ty nejmenší nedokonalosti musí být spáleny, aby zmizely. Ti, kteří letí ke světlu svědčí o jeho jasu: ti, kteří sestupují do pekla svědčí o čistotě těch, kteří jsou v nebi. V tomto smyslu peklo svědčí o spravedlnosti a milosrdenství Božím.

Co znamená být spasen?

Být spasen znamená být osvobozen a být osvobozen znamená mít na výběr. Pán Ježíš přemohl hřích, smrt a peklo, ale nevzal nám naši svobodnou vůli. Těžké hříchy mohou být odpuštěny v tomto životě, pokud z nich skutečně činíme pokání, takže dokonce i pokud učiníme volbu na tuto stranu hrobu, můžeme začít znovu. Je pravda, že všechny hříchy mohou být odpuštěny, kromě hříchu odmítnutí – hříchu proti Duchu svatému, což je vytrvalá zatvrzelost tváří v tvář Pravdě. Povahou tohoto hříchu je, že odmítá nabídku odpuštění. Jsme tedy svobodní, ale svoboda znamená zodpovědnost a mezi jednou i druhou cestou, volba je na nás. Kristus udělal to, že nás osvobodil. Přesto však my nezakusíme pravou radost ze svobody, pokud neučiníme správnou volbu. Ke konečné radosti vede jen jedna cesta a to je cesta opravdové lásky. Ta druhá cesta vede k sebe zotročení. Rozdíl je teď v tom, od Kristova Velikonočního vítězství, že si ji volíme sami, pokud chceme, ale jsme svobodni zvolit si nebe.

Když si zvolíme Boha, znamená, že přijímáme nápravu. Bůh nás miluje takové, jací jsme, ale nechce, abychom zůstali takoví, jací jsme. Bůh pro nás chce to nejlepší a to znamená, že nám dodává odvahy, abychom rostli, měnili se, abychom se stali svatými. Vždy nám zachovává svobodu vycouvat. Když řekneme Bohu „ano“, Bůh řekne „ano“ pro naši svatost. Dokud Mu neukážeme záda vážným a stálým způsobem, bude z nás činit světce. Cesta ke svatosti není lehká. Je na ní mnoho velkých nárazů a lekcí. Chyby jsou přijaty, ale je tu i pokání, umrtvování, sebe zapření a mnoho modliteb. Utrpení je nevyhnutelné a vzácné.

Potrestání nám připomene, že ještě nejsme dokonalí, a že radost, kterou jsme již zakusili, nestačí. Bůh má pro nás v zásobě úžasnější věci. Jak nám připomíná C.S. Lewis v „Problému bolesti“, to, co my prožíváme jako potrestání, může být často vyloženo jako, že nám Bůh dává naučit se určitou lekci. Kdyby vždy bylo všechno uspokojivé a my jsme nikdy neměli potíže, nikdy nebyli nespokojení, mohli bychom si bláhově myslet, že jsme nalezli jisté nebe. Zároveň, pokud pozemské radosti a štěstí jsou svou povahou konečné, limitované a v důsledku nedostatečné, byli bychom nakonec znuděni, a následně sobečtí a zahořklí. Stali by se z nás lidé nespokojení, protože naše srdce by toužila po něčem mnohem větším. Jak napsal sv. Augustýn:

„Ó Bože, stvořil jsi nás pro sebe a nespokojené je naše srdce, dokud nespočine v Tobě.“ Pokud Bůh dovoluje bolest, utrpení, i tragédie, je to jistá forma jeho milosrdenství. To si musíme pořádně uvědomit. Může to být pochopeno jen vírou.

V 17 sešitě Opravdového života v Bohu, v poselství z 13. října 1987, Ježíš říká:

„Trestání Mi nepůsobí radost. Přeji si, aby se Mé tvorstvo vrátilo k lásce. Je nutné konat velké pokání. Čiňte pokání, vy, kteří je můžete konat za druhé. Mé tvorstvo se musí změnit, Má dcero. Mé tvorstvo se musí učit věřit v Má Duchovní Díla. Mé tvorstvo Mě bude muset přijmout jako Všemohoucího. Mé zasvěcené duše musí pochopit, jak velice se mýlí, když popírají Má dnešní Díla.“

Král milosrdenství je také Soudcem

Obraťme se k novému zákonu. V evangeliu je jasné, že Ježíš, Syn Člověka, je osvoboditel i soudce. Jeho pouhá přítomnost vedla některé, aby volali o pomoc a druhé vedla k tomu, že se necítili bezpečně, cítili se ohroženě a byli rozzlobení.

Někteří jsou k Němu vedeni, protože hledají milosrdenství, jiní Jej následují ve stínu, protože jim vadí a nemají Ho rádi. Je nebezpečný a musí být odstraněn. Pro některé je uzdravitel, pro jiné je jeho pouhá přítomnost jako soud. Zlí duchové reagují, aniž by jim bylo cokoli řečeno:

„Co je ti po nás? Přišel jsi nás zničit – víme, kdo jsi...“

Je příliš mnoho pasáží o milosrdenství na to, aby zde mohly být všechny uvedeny. Zde je jich pět, které přináší různé aspekty soudu.

  1. Marek 3,1-6: Člověk s odumřelou rukou.

    V tomto příběhu Ježíš uzdravuje v sobotu. Uzdravení se děje v synagóze. Člověk s odumřelou rukou o pomoc nežádá – alespoň ne otevřeně. Ježíš možná čte v jeho srdci. Zavolá toho muže dopředu a požádá ho, aby se postavil doprostřed. Pak ho požádám aby zvedl svou ruku. Je uzdravená. Tento skutek lásky a milosrdenství je přivítán nesouhlasem Pánových protivníků. Podívá se na ně „s hněvem“ (ekum. překlad). „Byl zarmoucen tvrdostí jejich srdce.“

    Zde vidíme milosrdenství a soud. Tito farizejové a další, kteří byli připraveni Ježíše odsoudit za uzdravení v sobotu proti Němu „ihned“ dělali intriky – ještě ten den, na tom samém místě. Jejich vlastní se pokusili o Ježíšův soud …... Vykonal „dobro“: „zachránil život“. Osnují intriky, aby život zničili. Mysleli si, že chrání sobotu, ale zatím se proti ní rouhali a dělali to ze strachu, pýchy a závisti. Zlo, které již bylo v jejich srdcích, je nyní otevřené. Ten muž s odumřelou rukou byl volán ven na veřejnost. Jeho uzdravení učinilo, že Pánovi oponenti se projevili veřejně. Jejich srdce a duše odumřely. Ježíšova přítomnost v jejich středu přinesla soud.

  2. Marek 11,12-14. Ježíš prokleje fíkovník.

    Tento příběh je na pochopení složitý. Učitelé Písma myslí, že by to mohlo symbolicky vyjadřovat, jak byl Pán nespokojený se stavem Chrámu a náboženských vůdců v Izraeli. Ježíš je hladový a kráčí kolem fíkovníku, který má „listy“. Není na něm žádný plod, „neboť nebyl čas fíků.“ Ježíš pak fíkovník prokleje. Zdá se to nefér. Copak se od stromu očekávalo, že bude mít fíky, když nebylo jejich období? Pokud se Ježíš na někoho opravdu hněval, proč proklel fíkovník, který mimo sezónu nepřináší ovoce?

    Jedním z porozumění tomuto příběhu je varování před soudem. Boží soud přijde, když to budeme nejméně čekat. Na jiném místě Ježíš mluvil o „zloději v noci“. Varoval, že Syn Člověka přijde, když to budeme „nejméně čekat“. ….... Až Kristus přijde, očekává od nás, že budeme připraveni. Pokud nakonec nepřineseme žádné ovoce, znamená to, že ho nepřineseme nikdy. To je „budíček“. Síla textu je v tomto: když Pán může proklít fíkovník, který nenese plody, když není jeho čas, co se stane s námi, pokud nepřineseme „plody“. Pro nás, stejně jako pro Izrael, není „čas“.

  3. Jan 9,1-41: Uzdravení slepého.

    Tento skvělý příběh obsahuje velmi důležité učení o milosrdenství a soudu. Především, když se učedníci Ježíše zeptali, proč je ten člověk slepý, Ježíš jim odpověděl: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ Handicap, vrozená vada, atd., mají svůj záměr. Bůh může a bude skrze tyto potíže pracovat pro dobro druhých, pro spásu duší. Pro křesťany nemůže být nikdo, ať je jakkoli slabý, nemocný, nebo postižený, považovaný za „méněcenného“, nebo se na něj nemůžeme dívat jako na zátěž pro společnost. Není to ve shodě s naším porozuměním milosrdenství. V těchto případech přichází milosrdenství skrze bolest a zjevuje se ba těch, kteří od nás žádají milosrdenství. Zároveň ti samí lidé přináší soud (jak uvidíme).

    Uzdravením slepého Ježíš zpochybňuje „farizeje“, kteří nemohli popřít uzdravení, a proto pokračují ve svém obviňování, že ten uzdravený člověk je hříšník. Sebe vnímají jako lepší než on a jejich pýcha činí tu neuvěřitelnou chybu, že si nevšímají pravdy, kterou mají před očima: a to, že slepý člověk, který od narození neviděl, nyní vidí, fyzicky, jako oni. Ježíš mluví o skutečné slepotě a falešné slepotě. Říká: „Přišel jsem na tento svět k soudu, aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ Farizeové se ptají, jestli jsou slepí. Pán odpovídá, že ano, protože, jak jim říká: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ (ekum. překlad)

    O tomto slepé, člověku se myslelo, že je slepý, protože zhřešil. Naopak v hříchu jsou Pánovi oponenti, protože odmítli uznat pravdu. Setkává se tu soud a milosrdenství. Ti, kteří odmítli prokázat milosrdenství, tak ukazují, že sami ho nejsou hodni.

  4. Jan 12,44-48 „Nesoudím“

    V tomto úryvku Janova evangelia Ježíš říká: „Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil. Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den.“

    Zde se zdá, jakoby si Ježíš protiřečil vzhledem k tomu, co řekl při uzdravení slepého („Přišel jsem na tento svět, abych soudil“). Ježíš vlastně svět ještě nesoudí v konečném smyslu. Varuje před soudem, poukazuje na pýchu a pokrytectví některých židovských vůdců, vyhání zlé duchy a prokleje fíkovník. Ježíš mluví o vůli Svého Otce, aby nikdo nebyl zatracen a později ve své modlitbě před Utrpením říká Otci ohledně svých učedníků: „žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo“ (Jidáše). „Aby se naplnilo Písmo“ zde má význam důsledku svobodné volby. Soud se uskutečňuje kvůli Pánově přítomnosti. On je světlo a zlý se nemůže ukrýt. Zároveň je řečeno dost, abychom si uvědomili, že přijde ještě přísnější soud. Ježíš nestojí stranou, soud přichází s Ním a kvůli Němu. Možná stačí, aby se na nás podívat takovým pronikavým pohledem, jaký vidíme na ikonách Ježíše Pantokratora. Tento pohled otvírá svědomí a slova, která mluvil se rozeznívají v naší duši.

  5. Matouš 25,31-46. Poslední soud

    Vykreslení Ježíše při Posledním soudu je všeobecně známé, „Syn Člověka“ je soudce. Oddělí „ovce od koz“. Na kozy se nehledělo jako na méněcenné, ale v jisté chvíli chce pastýř shromáždit ovce dohromady. Ovce zde představují Boží lid. Boží milosrdenství je tu ukázáno podivuhodně: Kristus se ztotožňuje s těmi kdo jsou potřební. Ti, kteří se domáhají našeho milosrdenství, Jej představují. Odmítnutí prokázání milosrdenství je Kristem bráno osobně. Tento soud dává smysl. Nikdo si na něj nemůže stěžovat.

    Co se stane, když uvidíme Kristovu tvář a poznáme v ní ty, které jsme ignorovali, které jsme přešli, se kterými jsme jednali s opovržením, nebo s nimiž jsme jednali povýšeně (tak jak to popisuje sv. Jakub)? Ještě dřív, než Kristus cokoli řekne, budeme vědět, kam patříme. Podobenství mluví o tom, že Pán oddělí ovce od koz, ale kozy budou vědět, kdo jsou a budou dobře k rozeznání. Nebude žádné zaváhání, budou vědět, kam mají jít.

    Konečný výrok bude potvrzením toho, co se už ví

  6. Když o tomto obrazu mluvil papež Jan Pavel II. (v „Překročit práh naděje“), říká, o „kozách“, neboli zatracených: „Zde to není ani tak Bůh, který odmítá člověka, ale člověk, který odmítá Boha“ (str.73. V originále je tato věta kurzívou). Z textu je také patrné, že Soud se již děje tady a teď. Pokud to vím, nepotřebuji vidět vize Svaté tváře, abych věděl, kdo to klepe na mé dveře a prosí o jídlo. Na druhou stranu jsou různí chudí. Já sám jsem chudý. Jeden pravoslavný spisovatel, archimandrita Vasilios Bakogiannis (v „Po smrti“) toto uvádí na pravou míru, když píše o naší povinnosti, kterou máme starat se o svou vlastní duši. Jak se o sebe staráme? Co sobečtí (ať bohatí nebo ne), laxní, benevolentní k sobě a násilní? I ti jsou „chudí“ a potřebují „oblečení“ atd. Jsou v jistém vězení a jsou stejně tak potřební jako kdokoli jiný. Stručně řečeno, každý prosí o naše milosrdenství, zvláště – jsme varováni – ti, kdo proti nám zhřešili.

    Nikdy nesmíme zapomenout na svatost Boží. Obdrželi jsme Jeho pozvání k důvěrnosti s Ním, ale nesmíme nikdy zapomenout, že je Bůh. Je jeden úžasný aspekt, který je popsán filosofem Rudolfem Otto (v „Myšlenka svatého“) jako mysterium tremendum et fascinans. Kdo znají latinu, nepotřebují překlad. Něco z tohoto magnetického úžasu bylo zachyceno C.S.Lewisem v jeho „Kronice Narnie“, kde je Kristova osoba jako lev Aslan. Když děti v příběhu Lva poprvé spatří, zjistí, že může být něco „dobrého a strašného zároveň...když se totiž zkusily podívat Aslanovi do tváře, zachytily jen letmý pohled zlaté hřívy a vážné ohromné oči: a pak zjistily, že se na něj nemohou podívat a celí se začli chvět“ („Lev, čarodějnice a skříň“, kap.12) Přesto, jak nelítostný se lev zdá, jsou přitahováni jeho šarmem. Později, když Lucie potkává Aslana jako osobu, když uplynula nějaká doba, říká: „Jsi větší“, na to on odpoví: „Vyrostla jsi“. Bůh je vždy „větší“.

    Svatost Boží očišťuje, ale pro ty, kdo si vybrali cestu do Pekla, je krutost sama. Bůh je láska a nikdy nás nepřestane milovat, ale pro ty, kdo Boha odmítají, je Jeho láska neúnosná.

Soud a zvrácený svět

Žijeme na krásné planetě, v úžasném vesmíru. Fotografie pořízené vysoce výkonnými teleskopy, nebo byly poslány zpět na zem z různých druhů vesmírných lodí, nás uchvátily a utěšily. Byly však také fotografie země, na kterých byly hurikány a jiné náhlé přírodní pohromy. Na zemi máme přístroje, které mohou předvídat zemetřesení. Vědci dokáží upozornit na sopky a gejzíry a varovat nás před tím, co se v budoucnu stane. V tomto 21. století mluví mnozí z nás o neobvyklých schématech počasí. Mnozí říkají, že jsou takové věci důsledkem globálního oteplování.

Vždy byly bouřky, zemetřesení, sopečná činnost a morové rány. Od pádu a důsledku prvotního hříchu na přirodu lidstvo zápasilo se silami, které nemělo pod kontrolou. Bůh nám dovolil trpět následky hříchu, dokonce i co se týče počasí. Zdá se, že je v tom vztah mezi přírodními poruchami a hříšností obyvatel Země. Můžeme pochopit, jak chamtivost, která se projevila ve vykácení lesů, nečistotě ovzduší, nadměrném pěstování, úbytek zásob ryb a obrovském zásahu do přírodních systémů zavinilo vážné problémy, které někdy až ohrožují lidský život. Měli bychom si také položit otázku o důsledcích atomových testů v různých částech světa, včetně Tichého oceánu. Takové věci mohou být lehce vystopovány při lidské křehkosti. Tajemství hříchu tak snadno popsáno není. Cítíme však, že se zemí a vesmírem se děje něco hluboce špatného a domníváme se, že to má co do činění s námi. Mnohdy nám proroctví o katastrofách připomíná naše společné lidství a naši zodpovědnost za zemi. Když cítíme Boží varování, je to zaprvé skutek milosrdenství. Varování je varování, není to odsouzení.

V 17. sešitě, v poselství z 26. října 1987, Ježíš říká:

„Ve Svém nekonečném Milosrdenství sestupuji na zemi, abych vás varoval Jsem Duch pravdy, který hovoří. Slyšte, co chci říci Svým Církvím. Tvorstvo, nezůstávej nečinné, ohlašuj mé varování. Stojím u dveří a klepu...“

Máme svobodnou vůli: na volání k pokání můžeme odpovědět, nebo nemusíme. Máme chudé. Můžeme se snažit jim pomoci, nebo ne. Vlády a bohaté obchody mají velké zdroje. Mohou zrušit dluh, nebo ne, mohou podpořit obdělání pouštních oblastí, nebo ne, pracovat pro mír a spravedlnost, nebo ne.

Ježíš Kristus neuzdravil celý svět, ale ukázal, že takové uzdravení je jak možné, tak plánované. Utišil bouře, do sítí rybářů, svých učedníků shromáždil neobvykle velké množství chycených ryb, rozmnožil chléb a ryby pro velké zástupy a vzkřísil z mrtvých. Když zemřel, bylo zemětřesení. Od Jeho nanebevstoupení a příchodu Ducha svatého byly další příležitosti, kdy se zdálo, že svět se chová neobvykle. Někdy jsou tyto jevy jakoby mystické fenomény, které vidí jen někteří, i když je jich na tisíce (jako ve Fatimě v roce 1917). někdy to jsou skutečné události, které se vymykají vysvětlení (jako zvláštní světla na obloze v Evropě před II. světovou válkou – událost, kterou Panna Maria prorokovala).

Svět už dlouho pod kontrolou zlého nebude, ale může být zničen hříchem a mnohé závisí na naší odpovědi na milost. Když odmítáme Boha, dovolujeme zlému, aby se vrátil, i když jen na čas, ale jakmile je zlý zpátky, není tak snadné ho sesadit z trůnu. Věda o osvobození je pevně založená na víře. Křesťanský exorcismus se všude klaní Kříži a hlásá Slovo. Zlo BYLO poraženo. Nelze to říci lépe, než, že vítězství musí být patrné na životech křesťanů a brány Pekla musí být zamřížovány a zavřeny. Jednoho dne se to stane a možná dříve, než si myslíme. Když zakoušíme tu velikou radost křesťanské jednoty, sv. Michael k těmto branám přijde s velikým řetězem.

Souzeni podle lásky

Archimandrita Vasilios, když cituje z Matoušova evangelia o příchodu Syna Člověka „ve slávě“, nám připomíná, že Kristova sláva je v Jeho milující dobrotě. Ztělesněním tohoto je Kříž. Evangelium sv. Jana mluví o oslaveném Kristu na základě Jeho utrpení, smrti, vzkříšení a nanebevstoupení, ale Jeho slávou je zvláštně Jeho smrt. Chvíle vítězství je konečným výkřikem před vylitím Jeho Ducha.

To je vítězství lásky, Lásky. Jakmile se toto jednou stalo, všechno ostatní je již dáno. Ve filmu „Umučení Krista“ je Kristova smrt úžasně vykreslená jako porážka zlého. Ďábel je ukázán sám na planině, jak křičí v zoufalství.

Vítězství Kříže je vítězstvím lásky. Proto nám bude Kříž ukázán jak ve své hrůze, tak ve své nádheře. Budeme se dívat na toho, koho jsme probodli – koho probodly naše hříchy. Uvidíme to, co ti na Kalvárii před 2000 lety a uvidíme překrásnou tvář toho, který pro nás umřel. To je nejhorší soud, který jsme kdy mohli pro sebe stvořit, protože to je Pravda, ta absolutní Pravda o nás ve vztahu k Bohu.

Když vyšel film „Umučení“, jsem si jistý, že mnoho lidí si kladlo otázku, jak toto grafické znázornění Kristových útrap ovlivní lidi. Nyní víme, že mnozí z kina odcházeli se slzami v očích, jiní vydávají svědectví, že se jejich život změnil. Jaký bude dopad této skutečné věci? Zahrnují druhé letnice letmý pohled velkého hororu? Mystické duše (včetně Vassuly) něco z toho spatřily. Otec Pio viděl ukřižování, když slavil mši svatou. Je to tedy nějaký div, že na svém pomazaném těle nosil tyto známky? Toto je ten div. Toto je soud a křesťané potřebují být přivedeni blíže ke Kříži. V dřívějších poselstvích Opravdového života v Bohu Ježíš žádá Vassulu (a nás), abychom se modlili křížovou cestu. Pokud nebudeme rozjímat nad Utrpením, skutečným Utrpením, jak můžeme pochopit vůbec něco z Boží lásky k nám? Svatost je pro křesťany bez Kříže nemožná.

(viz poselství TLIG 12. listopadu 1987)

Papež Jan Pavel II. říká (v „Překročit práh naděje“), „Především je to láska, která soudí. Bůh, který je Láska, soudí skrze lásku. Láska žádá očištění, předtím, než je člověk uschopněn pro spojení s Bohem, což je jeho konečné poslání a úděl“ (str. 187)

Tolik věcí by se nám objasnilo, kdybychom mohli vidět nebe. Svatý Pavel, který nebe zakusil v mystické zkušenosti, nám říká, že se utrpení, která nyní zažíváme nedají srovnat s radostí, která nás čeká v nebi. Proč se to bojíme říci? Co by mohlo být větší útěchou? Jen málo kazatelů na pohřbu mluví o nebi. Když pozvedáme oči k nebi, nacházíme více síly k modlitbě, lásce a utrpení. To, co pro nás má Bůh připraveno, převyšuje všechny naše představy, jež nelze vyjádřit ani hudbou, kresbou či prózou. Nejlepší, co můžeme udělat, je ztišit se tváří v tvář před tímto tajemstvím. Naše liturgie by měla být krásná, provázená hudbou a oplývající symboly, znameními, barvami a světlem. Také však potřebujeme ticho, protože existuje prostor kam tyto věci už nedosahují. Tyto věci nás přivádějí k hranici, za níž se nachází nevyslovitelná, nemyslitelná a nepředstavitelná radost Ráje. Část z toho můžeme poznat v otcově naléhavém volání: „Pojď, mé dítě, pojď ke mně“, které jako oživující adrenalin proniká do našeho srdce.

"Žízním!"

Pán Ježíš chce, abychom šli do nebe. Chce, abychom byli svatí. Chce sdílet svůj život s námi. Je to, jakoby po nás „žíznil“. Všechno je láska, ale láska je víc, než kdy můžeme vložit do slov, do malby, nebo do hudby.

V Sešitě 18, 13. listopadu 1987, dal Ježíš Vassule tuto modlitbu:

"Spravedlivý Otče, má Záchrano,

sešli Své Světlo a Svou Pravdu.

Kéž mě vedou, aby mě přivedly

na Tvé Svaté Místo, kde přebýváš.

Miluji Tě nejvíce.

Dodržím svůj slib, že splním Tvá slova.

Svatý Otče, vím o svých chybách, o svých vinách;

měj se mnou slitování.

Ve Své Dobrotě a veliké Slitovnosti

odpusť mi mé viny, očisť mě, Pane,

buď mým Zachráncem, obnov mě,

udržuj mého ducha ve věrnosti k Tobě.

Odevzdávám Ti cele svou vůli.

Jsem Tvým ochotným nástrojem.

Velebím Tvé Svaté Jméno a děkuji Ti

za všechna požehnání a mír, který jsi mi dal.

Amen."

 

Vassula odpověděla těmito slovy:

„Děkuji Ti, Ježíši, že mě vedeš krok za krokem. Jsi můj Svatý Učitel, který mě učí s láskou a trpělivostí, vede mě a také ostatní,aby Tě lépe poznali, aby Tě poznali jako Nekonečnou Lásku, kterou jsi. Nikdy nás nenecháváš samotné, ale vždycky jsi ochoten nás hledat, nás, kteří jsme byli ztraceni, abys nás přivedl zpět k Sobě. Nikdy jsem u Tebe nepoznala tvrdost nebo netrpělivost, cítila jsem se jen milována. Dal jsi mé duši Lásku a Mír. Takový jsi. Nikdy Tě neopustím, Pane.“

Modleme se tedy, abychom na Boží Lásku odpověděli s vděčností, věrností a odevzdáním. Kéž se všichni staneme Jeho nástroji pokoje a smíření. Kéž je vždy Pán milován, ctěn a kéž Ho posloucháme, a kéž Kristovo Světlo září v našich srdcích a v Církvi budoucích pokolení. Amen.


 

Bibliografie:

Citovaná díla:

BIBLE, Písmo svaté starého a nového zákona, český ekumenický překlad

„Po smrti“, archimandrita Vasilios Bakogiannis, Tertios Publications 2001

„Překročit práh naděje“, papež Jan Pavel II.

„Myšlenka svatého“, Rudolph Otto

„Lev, čarodějnice a skříň“, C.S.Lewis

 

 
Spiritualita
Modlitby
Promluvy
Dopisy
Eseje
    Nejsvětější Eucharistie
    Jsme souzeni podle lásky
    TLIG - Evidentně židovský
    Jedinečnost spirituality Opravdového života v Bohu
Zázraky
Úvahy o poselstvích
Modlitební skupiny
Poutě a setkání
Proroctví

Modlitby
Modlitby vybrané z poselství
 

Promluvy
Vybrané promluvy Vassuly a dalších významných osobností (řazeno chronologicky)
 

Dopisy
Zde naleznete Vassuliny dopisy na různá témata.
 

Eseje
Eseje a další příspěvky od různých autorů na rozličná témata
 

Zázraky
Nový projekt z listopadu roku 2006. Zde naleznete zaznamenané zázraky nějak spojené s Vassulou a TLIG
 

Úvahy o poselstvích
Meditace, úvahy a komentáře na vybraná poselství
 

Modlitební skupiny
TLIG modlitební skupiny a asociace
 

Poutě a setkání
Nadcházející a předchozí poutě a setkání Opravdového Života v Bohu
 

Proroctví
Články a podněty vztahující se k proroctví
 

 
 
POSELSTVÍ NA DEN:

Ježíš je Láska
Chci tě shovívavou a oddanou

 
PŘEDEŠLÉ POSELSTVÍ:

Hýčkej Mě svou láskou
 

 
NEJNOVĚJŠÍ ZPRÁVY:

Oslava 34. výročí poselství Opravdový život v Bohu
29.11-1.12.2019 v Krasnici
 
Dny soužení jsou před vámi
Nově uveřejněné poselství od Vassuly
 
Dopis od Vassuly k letošní pouti v Řecku
19.4.2019

 
 



Rychlé vyhledávání

© Vassula Rydén 1986 Všechna práva vyhrazena
X
Enter search words below and click the 'Search' button. Words must be separated by a space only.
 

EXAMPLE: "Jesus Christ" AND saviour
 
 
OR, enter date to go directly to a Message