Jdi k suchým kostem

1. března 1993

„Pane, když ke mně dospěla Tvá slova,
hltala jsem je:
Tvé slovo pro mne bylo úchvatné
a bylo radostí mého srdce;
vždyť jsem nosila Tvé Jméno Jahve,
Bože Sabaoth.“¹

Měla jsem přes oči závoj,
a tak jsem Tě neviděla,
neviděla jsem ani Tvou Nádheru
ani Tvou Slávu.
Najednou, v nejniternějších hlubinách
mé temnoty, zazářilo Světlo!
Zírala jsem překvapená
a ohromená Jeho jasem,
a duch letargie, který ovládal mou duši,
přemožený Tvým Duchem
ve mně přestal působit.

Viděla jsem Tě tu stát, mlčky…
a jako bych Tě znala, Milovaný.
Pak jsi otevřel Svá Ústa,
dostala jsem Jméno
a v okamžiku ožila paměť mé duše;
spadl mi závoj z očí
a má duše se ocitla v Otcově Náručí;
Ó, Bože! Jak jsi mi Drahý!

Já jsem Svatý;

řekl jsem: budu tě očišťovat, dám ti nové srdce a vložím do tebe nového ducha; odstraním z tvé duše ducha netečnosti a vložím do tebe Svého Ducha; toho dne jsem přísahal, že tě učiním Svou, přísahal jsem, že tě uzdravím a že jako strom poneseš ovoce pro Můj lid; přísahal jsem, že nasytím vyhladovělé a každá ústa; ano! přísahal jsem, že k tobě přijdu a začnu pěstovat a rozsévat ve tvé Nicotnosti Svou Slávu;

a teď jsem se Já, Bůh, zmocnil tvé duše navždy; tak prorokuj beze strachu; jdi k suchým kostem a Já je obalím masem a vdechnu do nich život, aby mě chválily a oslavovaly; ano, dechnu na mrtvé, aby žili a křičeli: „kdo je jako Bůh?“ připomenu jim, že nenajdou větší lásku, než jakou má jejich Tvůrce;

1 Jer 15,16.