Mých pět Ran je doširoka otevřeno - Proč zanedbali Mou zahradu?

8. prosince 1987

(Když jsem přemýšlela o tom, co mě může potkat, začala jsem propadat panice. Byly to okamžiky, kdy jsem si vůbec nevěřila. Byla jsem velmi rozrušená.)

Můj Bože, nemohla bych Tě milovat jako všichni ostatní, běžným způsobem? Nemůžeš mě, Milovaný Bože, vést normálním způsobem místo tohoto způsobu, kterým mě vedeš? Ó, Bože, cítím se za to všechno odpovědná. Je pro mě velmi těžké vědět, že přes všechny milosti, které mi dáváš, jsem stále takový ubožák, plná hříchu a zkaženosti. Proč, Pane, proč se mi věnuješ? Stydím se na Tebe podívat. Nejsem Tě hodna. Nechej mě jít, tam, kam patřím. Nenechávej mě tak blízko u Sebe...

proč? proč?

Můj Bože, nedokáži to, budu Tě následovat a milovat jako ostatní, normálním způsobem!

milovaná, miluji tě!¹ 

Ó, Ježíši, vždyť Tě jen zraňuji. Nechej mě jít. Zůstanu ve své bídě, ale nepřestanu Tě ctít a milovat.²

počkej!

Pane, to všechno³ je nad mé chápání, úplně mě to přesahuje!

ne, není to nad tvé chápání, teď už ne; milovaná,⁴ Mých pět Ran je doširoka otevřeno; silně krvácím; trpím; tvůj Bůh trpí; nechceš tedy oslavit Mé Tělo? Mých pět Ran je otevřeno pro tebe, abys viděla, jaké utrpení Mi působí Mé tvorstvo; tvorstvo;

miluji vás všechny i přes vaši zkaženost, vaše nedostatky, vaše pochybnosti, vaše nepravosti, vaše zrady, vaší skepsi a vaši neupřímnost vůči Mému Tělu; stále ještě nechápete? proč jste přede Mnou navždy uzavřeli svá srdce? proč Mě většina z vás opustila? proč Moji učedníci vykročili jinou cestou? proč zanedbali Mou zahradu? proč nezalili Mé květiny? proč?

kde jsou Mí beránci, Petře? pomůžeš Mi je najít a sjednotit je? pojď; pomohu ti je nalézt, přinesu jim pokrm a nasytím je; ne, Petře, v této pustině nic nenajdeš; nic tam nezůstalo; to málo, co zbylo, je suché a zpustošené, neboť kam jen oko dohlédne, není nic než pustina; ale Já, Pán, vydám ze Svých zásobáren Svůj Chléb a naplním vaše spižírny Svými plody; nasytím Své beránky; zavodním tuto poušť; milovaná, důvěřuj Mi; důvěřuj Mi a zase vás všechny sjednotím; společně, Má Vassulo; květino, nedovolím, aby tě pošlapali; mám v úmyslu tě použít pro Slávu Svého Těla; Já, Bůh, tě miluji...

(Když Bůh říká v tomto poselství: „Navzdory vaší neupřímnosti vůči Mému Tělu...“, tak se to týká těch, kdo pracují pro JEDNOTU. Když se církevní autority setkají, aby hledaly řešení, tak obyčejně dojde k tomu, že každý očekává, že to bude právě ten druhý, kdo se „něčeho“ vzdá. Nakonec to skončí tak, že ani jeden z nich nijak zvlášť neustoupí. Tak mi to dal Pán pochopit včera večer.)