DHTML Menu By Milonic JavaScript

CZ » Úvod » Zapisování poselství » Svědectví otce Christiana Curtyho, OFM »

Dopis našeho Pána Své Církvi

Otec Christian Curty OFM
Kněz a exorcista, člen Mariánského kněžského hnutí
Marseilles, Francie

Automatické psaní nebo hieratické (posvátné) zapisování?

Je všeobecně známo, že Pán diktuje Vassule poselství, které ona zapisuje a nám je předává. Když Pán Vassule diktuje poselství, tak se změní její rukopis a stává se zcela odlišným od jejího vlastního rukopisu. Její rukopis je drobný a roztažený, zcela normálně jej řídí svou vůlí, která ví, co chce. Je také ovlivněn její vřelou a velmi kultivovanou osobností, která má velmi dobrý cit pro míru. Na druhou stranu rukopis poselství je charakteristiský svou úhledností, zřetelností, pravidelností a jistým majestátem. Zde Vassulina osobnost mizí a nakonec se zcela ztrácí za tím, co se na první pohled může trochu jevit jako strnulé a strojené.

Kvůli tomu vyvstávají otázky u mnoha lidí, kteří samotná poselství posuzují kladně. Docela oprávněně se sami sebe ptají po původu a věrohodnosti těchto “inspirací”. Také zde je počátek nedůvěry kritiků, kteří právě v tomto vidí význačný argument pro své námitky na poselství jako takové. Tvrdí pak, že se jedná o pouhé výmysly z nitra Vassuliny psychiky. Zmíněné interpretace omezují tyto spisy na jev dobře známý jako paranormální psaní. V tom případě bychom se tu nezabývali Ježíšem podle křesťanské víry, ani zjeveními pocházejícími od Něj. Naopak by to bylo něco, co pozvolna vychází z Vassulina podvědomí na světlo. Možná by ti lidé dokonce řekli, že by to mohl být i jiný “duch”, v tom případě by to mohl být jedině zlý duch.

Co si o tom všem máme myslet? Zabýváme se tu zjevením od Pána, dopisem našeho Pána Své církvi, nebo je to pouhý příklad toho, co se obecně nazývá automatické psaní? Je to ruka našeho Pána, která nám píše skrze ruku Vassulinu, nebo nám spíše Vassula popisuje v transu věci, které jí jen tak vyvstávají v hloubkách podvědomí? Je vedena parazitujícím duchem, kterého jsme odhalili, abychom nebyli oklamáni tím, který se představuje jako přicházející od Pána? V prvním případě bychom se zde setkali se spisy inspirovanými Bohem. V druhém případě bychom se zabývali paranormálním nebo automatickým psaním.

Co je automatické psaní?

Je to psaní, které patří mezi paranormální jevy nebo nějaký druh věštění. V naší praxi, ve službě exorcistů, by to nebylo nic mimořádného. Ruka někoho, kdo se dal dobrovolně k dispozici tomuto druhu vedení, píše sama. Nepíše za pomoci vědomí nebo inteligence. Místo toho se pohybuje neznámou silou, která nepodléhá vůli pisatele. Někdy v extrémních případech dokonce píše sám ten nástroj (pero nebo tužka), které při pouhém doteku prstu začnou samy psát poselství.

Takové poselství může mít vysokou literární hodnotu, dokonce i duchovní, nebo může tíhnout k bizarnosti, vysmívání nebo vulgaritě. Někdy mluví o onom světě, popisuje jej jako nádherný ráj, může dát pisateli nějakou prostou radu, nebo mu dát příkaz ohledně jeho každodenního, praktického života. Někdy to prostě odpovídá na otázky mu položené ohledně jeho identity: “Kdo jsi?” Nebo na věci týkající se nebezpečných oblastí věštění. Někdy může automatické psaní předpovědět věci, které se mohou stát. Proto může být příčinou klamu: může také zdánlivě popisovat minulost, což pak pisatele vede k mylné a heretické víře v reinkarnaci.

Vynechme zde otázku toho, co bychom mohli nazvat problémem literárních charakteristik automatického psaní. Ve skutečnosti je dosti nepravděpodobné, že člověk, který bude o sobě tvrdit, že je Lamartine, napíše řádky hodné Lamartina. Jedná se pouze o podvědomí subjektu, který i když může načerpat nějaké myšlenky od Lamartina, tak vyjadřuje pouze sám sebe a ne známého autora.     

Abychom se drželi struktury, která byla nastíněna v tomto úvodu, nebudeme se věnovat vážným problémům, do kterých se dostanou ti, kdo se svobodně odevzdají paranormálnímu jevu automatického psaní. Je tu riziko na osobní rovině, které vzniká tím, že podvědomí vychází na povrch, zatímco psychologické vědomí je udržováno ve stavu spánku, nebo ve stavu pasivního posluchače. V extrémních případech může vyústit v navozenou schizofrenii. Jsou zde také rizika na rovině duchovní, kdy zlý duch může využít nedostatku bdělosti dané osoby a zasáhnout, a tak získat kontrolu nad danou osobou. Výsledkem je buď stav transu, šílenství, nebo působení démonických vlivů! Z těchto dvou velkých nebezpečí je po čase obtížné uniknout.

Jak je to tedy v případě Vassuly?

Nyní se podrobně zaměřme na situaci Vassuly. Vassula přijímá Boží hlas třemi základními způsoby.

  • V prvním případě slyší Pánův hlas (locution), slova ve svém nitru. V tu chvíli může být třeba v kostele nebo na veřejném místě. Pokud má být toto poselství předáno ostatním, zapíše ho, když přijde domů. Její ruka je pak vedena Pánovou Rukou a charakter jejího rukopisu se změní. Z jejího vlastního rukopisu, který je malý, živý a rychlý, s lehkým sklonem doprava, se stane přímý, úhledný, klidný, průzračný rukopis bez zvláštních emocí. V žádném případě se nejedná o automatické psaní, protože nejprve dochází k vnímání vnitřního slova, které je pak zapsáno. Není to tedy případ paranormálního psaní.
  • Ve druhém případě Pán Vassule diktuje a ona jednoduše píše to, co slyší. Je v tu chvíli v pozici jakékoli sekretářky svého zaměstnavatele. To znamená, že si zachovává svou osobní autonomii, svou svobodu a svůj plný kontakt s okolím. Může tedy psaní kdykoli přerušit, aby např. zvedla telefon, a pak dál pokračovat tam, kde skončila. Ani zde není grafologické vyjádření shodné s jejím obvyklým. Místo toho je to dlouhý, přímý rukopis, lehce čitelný, vždy pokojný a úměrný ve svém rytmu (dechu). I když je zde její rukopis rozdílný, má Vasula naprostou kontrolu sebe samé a cvičí tak své vědomí a své dovednosti. Zapisuje prostě svou rukou to, co přijímá ve vnitřní vizi od Ježíše a co slyší od tohoto Hlasu, který ji inspiruje. Jsme tedy daleko vzdáleni od automatického psaní. 
  • Konečně ve třetí situaci, která někdy splývá s tou předchozí, Vassula přijímá vnitřní světlo, kterým je osvícena a nemá jasně vyslovená slova. To mystikové nazývají vanutí Ducha Svatého (ať duchovní nebo intelektuální), což musí být převedeno do našeho jazyka pomocí přesných slov a vět. To může někdy vyžadovat různá vyjádření, která jsou někdy zdlouhavá. Proto někdy Vassula spěchá zapsat tyto “pohledy” nebo “porozumění”, která právě přijala tímto způsobem osvícení. Potom proto začíná zapisovat svým vlastním spontánním rukopisem a Pán zasáhne a vytvoří z Vassuliných písmen učiněných Vassulinou rukou Svůj krásný rukopis, jakoby tomu zjevení dal Svou pečeť shůry. Proto to v žádném případě není automatické psaní. Jakoby proto, aby nás Pán přesvědčil, postupuje někdy i jinak. Někdy je poselství, které předává, dost dlouhé a čas na zapsání krátký. To pak Pán Vassule dovolí zapsat diktování jejím malým rukopisem, který je živý a čilý. To docela dobře ukazuje, že ten způsob zapisování není pro Vassulu žádnou podmínkou, ani není vedena nějakým “duchem”. Její duchovní “zkušenost” tedy nemá naprosto nic co do činění s fenoménem automatického psaní.  

Je to hieratické (posvátné) psaní

Podívejme se tedy na toto tiché, důstojné psaní, úměrné ve svých pohybech a neustále oživované ve svém štíhlém, dlouhém směru. Velká písmena nebo samohlásky nejsou sraženy smyčkami a hůlkami, které jsou nicméně dominantní a pohybují se lehce v prostoru, který jim náleží jako ten každodenní, přestože jsou chvílemi trošku ohraničeny uvnitř slov. Text však dýchá v prostoru, který mu je poskytnut.

Nade vším je tu neustálý pohyb přicházejícího a odcházejícího, který dává celku směr od vysokého k nízkému a od nízkého k vysokému. Text rukopisu dává dojem spíše vertikální než horizontální, s velice jasnou převahou výšek. Není zde tedy nic popíráno v tomto hlubokém a instinktivním životě , ale tato hloubka je osvojena a ovládaná vyššími dovednostmi. V tomto spisu tedy není nic, co by vedlo k minulosti a úžasné je, že nic nevede ani k budoucnosti, jako by pouze přítomná chvíle byla důležitá. Nebo spíše, jako by všechno bylo přítomné v jediném DNES.

Ani v tomto případě tu není jediná zmínka nějaké egocentrické regrese. Skutečně nic neukazuje na zpětný úpadek k egu pisatele. Vycházení k druhým má známky diskrétnosti, světla a vždy pozvedající. Je tu všude zjevná průzračnost vznešenosti, přednosti a úžasné průhlednosti. To jediné, na čem záleží, je dvojí pohyb nahoru a dolů, který vytváří kontinuální rytmus. Chvilkami sestupuje k pozemským lidským hloubkám (což je pohyb Vtělení) a jindy je zase zjevné vyvýšení k vyššímu bytí, což nemůže být nikdo jiný, než Otec. Kromě toho je v tomto rukopisu známka přísnosti a umění, takže alespoň na první pohled je obtížné určit lidský temperament, který je tak citlivý a podléhá změnám (jak si člověk může mimo jiné všimnout na Vassulině spontánním rukopisu). Zde je tento rozměr neustále veden vzhůru, je relativizován a mizí za něčím, co se zdá být jen maskou. De facto, tak jak je, je tento spis jedním s oním Židovským svatým jazykem par excellence, jakým hovořil Bůh s Mojžíšem a jeho lidem, když mu na Sinaji zjevil jejich poslání. Proto toto písmo nazýváme “hieratické”.

Co znamená hieratické?

V antickém divadle nosil herec masku, která skryla jeho lidskou tvář a ztotožnila jej s “vášněmi” postavy, kterou v dramatu hrál. Tak ten člověk, jehož všichni znali, zmizel za někým, nebo něčím, co představoval. Když Vassula píše při diktování od Pána, je to něco podobného. Proto toto psaní můžeme nazvat “hieratické”. Mizí, je vymazána Tím, kdo nám píše. Jděme ještě kousek dál. V liturgii je hieratické gesto uchováno ve velké východní (pravoslavné) modlitbě a až do koncilu bylo i v římské, neboli latinské liturgii. Nevyjadřuje lidský temperament (toho určitého kněze, nebo jeho ministrantů), kteří ho zadržují v jeho procesu, nebo omezují. Je uchováváno člověkem z masa a kostí, který má svůj charakter, své emoce, chyby, dokonce i svou národnost, především je to však božské gesto. Všechno, co je pro jednoho člověka relativní, pro jeho sociální a zeměpisný původ, by mělo být vymazáno za postojem, který zachovává sám sebe nezměněně v prostoru a čase. Protože hieratická gesta jdou mimo čas. Je to Boží gesto vykonané člověkem. Takové gesto zůstává nezměněné v proměnách staletí a změnách klimatu a národností.

To je příčinou jejích zjevného chladu a strohosti. Tady se objevuje riziko, protože pokud gesto zůstává nezměněné, může asi minout vanutí Ducha a může se pak podobat větvi, do které už neproudí míza. To je důvodem, proč chtěl druhý vatikánský koncil znovu oživit liturgická gesta, dát jim znovu lidštější charakter, bližší našemu modernímu vnímání, ale vždy pod podmínkou, že nezapomeneme, že jsou především gesta svatá a ne gesta toho, kdo je vykonává. Liturgie je především modlitba, ne divadlo. Je to práce, která je jak lidská, tak božská. Není to tedy pouze vyjádření individuálního, nebo kolektivního citu. Nemůžeme si být vždy jistí, že se tohoto druhého rizika vždy spolehlivě vyvarujeme v naší konciliární liturgii.

Vraťme se zpět k tomuto “krásnému rukopisu” Pána, jak to Vassula ráda nazývá. Je to tedy hieratický rukopis, jinými slovy posvátný rukopis, to znamená bez lidského aspektu. Je prostý a ne individualizovaný, ale zároveň oděn velikou majestátní vznešeností. Zcela jistě tu člověk může spatřit cit, vše je to ale směřováno vzhůru. Jinými slovy je to směřováno k duchu v člověku. Aniž bychom brali zřetel na racionální obsah poselství, které předává, už samotný rukopis v nás inspiruje veliký pokoj, ke kterému je směřován, vyzařujíce světlo a vyrovnanost. Tento rukopis je opravdu krásný a může být pouze dobrý!

Jaký je důvod pro tento hieratický rukopis?

Otázkou zůstává, proč Pán v těchto poselstvích, která Vassule svěřil, používá tento hieratický rukopis? A přitom, co vím, jej nepoužívá v jiných podobných situacích. De facto, tolik duší přijímá poselství od Pána bez takového rukopisu.

Zaprvé: je to poprvé, co se to děje? Můžeme se ptát sami sebe. Není samo Písmo svaté podle definice dílem Božím? Napsaným samozřejmě lidskýma rukama, ale inspirovanýma Duchem svatým? Je dobré to připomenout, protože v Písmu svatém je mnohokrát zmínka toho, jak Bůh sám používá ručně psané písmo, aby určité poselství uchoval a lépe je rozšířil a především, aby je vepsal do našich srdcí z masa.

To se stalo proroku Abakukovi, který se jako my trápil udivujícím tichem Boha před snažnými prosbami jeho lidu a před záplavou zla. Rozhodl se, že: “Postavím se na své strážné stanoviště, budu stát na hlásce a vyhlížet, abych seznal, co ke mně promluví a jakou odpověď dostanu na svoji stížnost. Hospodin mi odpověděl, řekl: “Zapiš to vidění, zaznamenej je na tabulky, aby si je čtenář mohl snadno přečíst. Vidění už ukazuje k určitému času, míří neomylně k cíli; prodlévá-li, vyčkej, neboť přijde zcela jistě, zadržet se nedá.” … Spravedlivý bude žít pro svou věrnost.” (Ab 2,1-4) Pro srovnání také: “List našeho Pána Jeho sedmi církvím; Andělu církve v Efezu piš...” (Zj 2,1). Všimněte si i této nečekané pauzy, avšak plné významu. “Jakmile doznělo to sedmero zahřmění, chtěl jsem to zapsat; ale uslyšel jsem hlas z nebe: “Zachovej v tajnosti, co se ozvalo v sedmeru zahřmění, a nic nepiš!” (Zj 10, 4)

Dokonce i když v těchto případech nemůžeme říci, že to psal Bůh rukou svého proroka, jsou tu nicméně dva případy, kde je to výslovně řečeno.

Není to ve skutečnosti Bůh Sám, kdo vyryl Mojžíšovou rukou Desatero do tvrdého kamene, aby je tak vryl to zatvrdlých srdcí svého lidu? Toto Desatero bylo “psáno Božím  prstem” (Ex 31,18), ale samozřejmě Mojžíšovou rukou. To je doloženo slovy: “Vytesej si dvě kamenné desky jako ty první, já na ty desky napíšu svá slova...” Bůh však Mojžíšovi říká: “Napiš si tato slova … a Bůh psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání” (Ex 34,27,28) Přestože jsme tyto dvě desky popsané Boží rukou skrze ruku Mojžíšovu neviděli, je jasné, že typografie těchto písmen, jejich “Písmo” bylo hebrejsky. Proto tedy hieratické, neboli posvátné, odosobněné. Neodráželo lidský Mojžíšův temperament. Naopak odráželo moc a transcendentnost Boží. Bůh nebyl jen tím, kdo je inspiroval, ale přesněji autor, jak stojí: “Bůh napsal...” Nakonec bychom si mohli vzpomenout, že sám Ježíš, Bůh - Člověk, věčné SLOVO Otce, jednoho dne psal ne zem svou vlastní rukou! (J 8,6) Očím víry je jasné, že uskutečnit zde jakoukoli grafologickou analýzu by bylo pouze koktáním tváří v tvář tomuto rukopisu. Nemohl by být klasifikován do žádné ze známých kategorií rukopisů, které jsou samozřejmě omezené. Je však zcela jistě blíže posvátnému Vassulinu rukopisu, než našemu vlastnímu rukopisu, který lze lehce do určité kategorie zařadit.

Dopis našeho Pána Své Církvi

Jestliže tedy Pán, když s námi hovoří, neužívá obvyklý rychlý Vassulin rukopis plný emocí a velmi pohyblivý, ale místo něj raději používá tento hieratický a transcendentní rukopis, má své důvody. V pokoře a bez přehánění se zdá, že mohu říci toto:

V jiných poselstvích, která byla svěřena jiným privilegovaným duším, Pán mluví ke všem duším dobré vůle, někdy ke konkrétním osobám, někdy ke společenstvím, nebo ke všem věřícím (pastýřům a ovečkám). Přesto zde hovoří především k pastýřům, k těm, kdo jsou zodpovědní za Jeho církev, k těm, kteří jsou v knize Zjevení nazváni “Anděl církve v …” Je to tedy DOPIS JEHO CÍRKVI, tak velice rozdělené, už tak dlouho, a které stále hrozí vnitřní schizma často zaviněné osobními důvody spíše než odlišnými liturgickými tradicemi různých škol a teologií. Kdo by navíc kromě samotného Boha Člověka mohl tvrdit, že shrnul do jediné spirituality, do jediné teologické vize, do jediného posvátného ritu kompletní nepopsatelné tajemství Třech, kteří jsou Jedno!

Ježíš si na Konci časů, v tomto čase národů přeje učinit, abychom vstoupili do přímého kontaktu s faktem, že On s námi skutečně promlouvá, a že nám píše. V tomto případě není sekretářka důležitá a měla by být vymazána z našeho pohledu. To je tak moc pravda, že dokonce i její osobní rukopis, který vyzařuje její nejvnitřnější bytí, se má vytratit za zjevně neosobním a umělým, naopak je však transcendentní. Tak jako individuální osobnost sekretářky, která se odráží v jejím rukopise, úplně mizí za tišťěnými písmeny psacího stroje.

Protože je to Pán, kdo zde mluví, mluví Člověk – Bůh. Je to On, kdo boří všechny kategorie charakteru nebo grafologického řádu, do něhož by Jej někdo mohl uzavřít. On je tím, kdo jde za všechny naše psychologické kategorie, za všechny naše teologické školy, které Jej chtějí definovat. On je Tím, o Němž se všechny naše svaté rity a odlišné liturgické tradice snaží vykoktat ono tajemství, aniž by byly schopny toto tajemství vyčerpat.

A Pán mluví ke Svému rozdělenému Tělu. Píše mu dopis, v němž oznamuje, že Jeho návrat je blízko. Zve nás, abychom obrátili svá srdce k Jeho Srdci, v jednotě se Srdcem Jeho Matky, abychom kráčeli po cestě k Jednotě, zvlášť ve společném liturgickém slavení Velikonoc. Pak celý svět může uvěřit, že Ježíš je vzkříšen a je vskutku Syn Boží a Spasitel všech. (Jn 17,21-23)

Když Pán dává Své dílo tímto posvátným a posvěceným způsobem tak blizkým ikonám a evokujícím hebrejštinu, jazyk Zjevení, nepřeje si možná říct něco mnohem hlubšího! Nepřeje si připomenout nám, že On je autorem Písma svatého, které osvětluje celou naši lidskou historii i to, jak jsme dospěli ke konci této svaté historie? Pán osobně zasahuje, aby otevřel knihu Zjevení, aby nám vyjevil tajemství v ní uložená?

Člověk se nemůže splést, když si připomíná pasáže z knihy Zjevení, která nám tak velice vyvstává v souvislosti s Vassulinou duchovní zkušeností: "Uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: Co vidíš, NAPIŠ DO KNIHY a pošli sedmi církvím. Obrátil jsem se, abych viděl, kdo se mnou mluví. A spatřil jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed někoho jako Syna Člověka. A řekl: Já jsem první i poslední, ten živý. Byl jse mrtev a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu." (Zj 1,10)  

"Ano, blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno, neboť čas je blízko." (Zj 1.3)

Snad bych mohl dodat, že Vassula, jako sekretářka, z úcty ke svému Mistru, obvykle při Jeho diktování klečí. Snad bychom tedy také měli (aspoň obrazně) přijmout klečící tento dopis našeho Pána Své Církvi, těm sedmi církvím, kterými jsme?

 
Úvod
Povolání a nástroj
Příchod mého anděla
Úvod k poselstvím
Multimediální­ galerie
Zapisování poselství
    Svědectví otce Christiana Curtyho, OFM
    Grafologická analýza J. A. Muniera, SGF
    Rozhovor otce René Laurentina s Vassulou
    Úvod k poselství

Povolání a nástroj
Shrnující informace o Vassule Rydén a Opravdovém Životě v Bohu
 

Příchod mého anděla
Vassula popisuje úplné začátky, jak k ní přišel její strážný anděl
 

Úvod k poselstvím
Úvod ke čtení poselství od Vassuly
 

Multimediální­ galerie
Ke shlédnutí i poslechu - Fotografie, audionahrávky a video
 

Zapisování poselství
Informace a fotografie pozoruhodného způsobu zapisování poselství
 

 
 
POSELSTVÍ NA DEN:

Můj Hymnus Lásky vzroste v řeku a tato řeka se rozroste v moře lásky
 
PŘEDEŠLÉ POSELSTVÍ:

Mí proroci jsou částí Mého Těla
 

 
NEJNOVĚJŠÍ ZPRÁVY:

Oslava 34. výročí poselství Opravdový život v Bohu
29.11-1.12.2019 v Krasnici
 
Dny soužení jsou před vámi
Nově uveřejněné poselství od Vassuly
 
Dopis od Vassuly k letošní pouti v Řecku
19.4.2019

 
 



Rychlé vyhledávání

© Vassula Rydén 1986 Všechna práva vyhrazena
X
Enter search words below and click the 'Search' button. Words must be separated by a space only.
 

EXAMPLE: "Jesus Christ" AND saviour
 
 
OR, enter date to go directly to a Message